Co se týče mě a mého vztahu k sebe samé, nazvala bych to HOLÁ NENÁVIST. Před lety jsem trpěla středně těžkou depresí- pro ty neznalé- daný člověk nemůže pracovat, po většinu času je velmi nešťastný, obvinuje se, nesoustředí se ani na TV nebo noviny, izoluje se- abych pokračovala, vyhrabat se z toho mi pomohly rodiče. Chodila jsem k psychologovy, nesedli jsme si, po zhoršení mého stavu k psychiatričce , ještě horší. Musela jsem brát léky na deprese, skvělé ne? Nenáviděla jsem to že mě každý viděl jen jako problém, jako narušenou, nemocnou, jako ten odpad společnosti. Už se to asi rok co jsem se dala dohromady, moje stopy od sebepoškozování vybledly, skoro zmyzely.
Teď však přišla koronavirová situace. Moje rodina se hroutí, nástup na střední je v dalekym zapomění, domácí škola? větší peklo neznám. Moje mladší sestra mě dohání k šílenství, hádky rodičů kvůli kravinám jsou k nesnesení. Myšlenky na sebepoškozování jsou čím dál častější, ta chuť je nesnesitelná. Co mám teprve říct o tom jak často koukám na fotky (víte jaké) nebo na filmy co končí smrtí, špatné depresivní věci.
Čím dál častěji se mi chce při pohledu na sebe samou zvracet. Jsem obézní, fakt hodně. Můj problém není extrémní neustálé přejídání, ale málo jídla a hodně něpravidelně, např.: pondělí- žádné jídlo, úterý- houska, středa- normální oběd a večeře kolem jedenácté , čtvrtek- nic, pátek- normální snídaně, bez oběda, velká večeře. Takže asi tak. nesnáším se .
2024 ©